Poznámka ČNL: Československá republika měla necelých 20 let na vlastní rozvoj a zabezpečení své existence. Když si však uvědomíme, že od roku 1933, kdy v Německu se dostal Hitler, v našem pohraničí se časem rozhořela válka znacizovaných henleinovců, a to nejen proti zde usedlým Čechům, Židům a německým antifašistům, ale i proti československým ozbrojeným jednotkám a všem Československu věrným občanům, čas pro budování republiky se značně zkrátil. Po Mnichovu přišel 15. březen 1939. Ze zbytků republiky Němci vytvořili ,protektorát Čechy a Morava, který byl součástí hitlerovského reichu. Brzy poté Němci, po druhé ve 20. století, zahájili boj o podmanění Evropy.

Čeští vlastenci se jim postavili na odpor. V nerovném boji proto Němcům položilo své životy na 360 tisíc našich lidí. V druhé světové válce se hrálo i o existenci našeho národa, který měl být likvidován nejpozději do 31.12.1945, pokud by k tomu byly příhodné vojensko–politické podmínky. Vítězství spojenců v této válce náš krutý osud, připravovaný Německem, odvrátilo a naopak vytvořilo podmínky pro všestranný rozvoj našeho národa. Nezapomeňme, že na to, že naši rodiče a prarodiče, my, děti, jsme nebyli vyvražděni, máme být vděčni všem našim spojencům, Americe, Sovětskému svazu a Anglii, samozřejmě i našim odbojářům. Pokud by Němci vyhráli válku, pak by zde nebyli ani dnešní proněmečtí kolaboranti, zrádci republiky všeho druhu, protože jejich předky by Němci buď vyvraždili nebo poněmčili. Na 144 tisíc příslušníků Rudé armády. padlo v boji za osvobození Československa, nás všech. Nezapomeňme na to! Buďme jim vděčni za životy tehdejších generací i těch současných, za další existenci českého národa a jeho republiky.

„28. říjen roku 1939 připadl na sobotu. Lidé se rozhodli státní svátek oslavit veřejně a důstojně. Sváteční šaty si mnozí ozdobili československou trikolórou. V ulicích bylo slyšet nejen národní písně, ale i protifašistická hesla. Největší účast lidí se očekávala v Praze. Zejména pak v centru města. Do ulic již během dopoledne vyrazili dělníci, úředníci, ale také starší lidé a ve velkém počtu i studenti.

Ulicemi se nesla hlasitá slova plná odporu k okupantům i vlasteneckého ladění: Ať žije Československo! Chceme právo! Pryč s Hitlerem! Ať žije prezident Beneš! Docházelo ke srážkám s přítomnou policií. Srážky byly místy velmi ostré. Gestapo mohlo na vlastní oči vidět, jak moc lidé nenávidí okupanty a mají odvahu svůj postoj k nim vyjádřit hlasitě i veřejně. Sám K. H. Frank vyrazil do centra města, aby osobně obhlédl situaci. Když vše viděl na vlastní oči, velmi se rozzuřil. Protektorátní i německá policie spustily zatýkání. U křižovatky uliv Žitné a Ve Smečkách byl v podvečer smrtelně zraněn dělník Václav Sedláček. Šlo o první oběť 28. října tohoto pohnutého roku. Student medicíny, rodák z Litovelska Jan Opletal byl krátce poté jen nedaleko odtud střelen do břicha. Poměrně rychle jej dopravili do nemocnice. Utrpěl vícenásobný průstřel střev. Okamžitá operace se ukázala jako nezbytná.

Celkově demonstrovalo 28. října 1939 jen v Praze přes sto tisíc lidí. Policejní pohotovost nařízená na tento den byla velká, nasazení činilo 53 důstojníků a 2317 policistů. Policie zatkla asi 400 osob, česká policie asi 69 osob. Němcům předali na jejich žádost 5 osob. Část zatčených tvořili i studenti, kteří se museli podrobit tvrdému výslechu a přesunu do pankrácké věznice. Část zatčených se dostala na svobodu na vánoční svátky téhož roku. Jiní byli většinou propuštěni až v průběhu roku 1942. Bilance 28. října 1939 odpovídala bouřlivému průběhu a celkově činila jednoho mrtvého, 15 těžce zraněných, počet lehce zraněných se udával na několik set.“